„Zdravý strach si musíš udržet.“ Říká trojnásobná mistryně světa

Na letišti ve Zbraslavicích začíná další soutěžní den prestižního AZ CUP 2026. Mezi připravenými větroni a klidnou, soustředěnou atmosférou vzniká prostor pro krátký rozhovor s jednou z nejvýraznějších osobností českého plachtění. Trojnásobná mistryně světa Alena Netušilová mluví o své cestě k létání, životě bez sponzorů, mateřství i o tom, proč je zdravý strach ve vzduchu důležitý.

Je čtvrteční ráno, krátce před devátou, a letiště ve Zbraslavicích se pomalu probouzí do dalšího soutěžního dne prestižního plachtařského závodu AZ CUP 2026.

Na ploše už se staví tzv. grid – letadla jsou srovnaná podle kategorií a připravená na startu. Všechno běží v klidu, bez zbytečného spěchu a v soustředěné přátelské atmosféře.

Před úvodním briefingem a plánem dnešního závodu se potkávám Alenou Netušilovou, trojnásobnou mistryní světa v bezmotorovém létání, dlouhodobou členkou reperezentace ČR, vítězkou ankety Letecký sportovec roku 2023 a 2025 a také vítězkou ankety Sportovec Středočeského kraje 2025. Poslední jmenované ocenění si nedávno převzala v Kutné Hoře.

Briefing před startem začíná v 10.30, takže mám ještě chvíli čas Alenu vyzpovídat.

Létání je časově náročné, finančně náročné a taky je to nebezpečné.

  • Aleno, proč tvým domovským aeroklubem jsou právě Zbraslavice? Když uvážím, že létáš a trénuješ třeba v Austrálii, jsi trojnásobná mistryně světa, tak sis vybrala relativně malý aeroklub ve Středních Čechách. Jak ses sem vlastně dostala?
    • Začínala jsem v Podhořanech, které byly nejblíž a později jsem se přesunula do Dvora Králové, kde probíhal výcvik rychleji a více se tam létalo závodně. Jenže dostat se k lepšímu létání, lepším podmínkám a vůbec ještě to skloubit se školou a prací, abych si mohla létání dovolit, v tu dobu nešlo moc dohromady. Byla jsem mladá, nechtěla jsem ztrácet čas čekáním na zásluhy a lepší možnosti, které měli až starší místní členové klubu. Chtěla jsem létat aktivně a mít pro to i vhodné podmínky. Přelomové pro mě bylo setkání v Praze na vysoké, kde jsem se na ČVUT seznámila s Ivanem Hodanem. Bavili jsme se o tom, jak funguje aeroklub právě tady ve Zbraslavicích. Už na tu dobu bylo fungování klubu velmi pokrokové. Tak jsem to zkusila a už tu zůstala.
  • Co tě kromě pokrokového fungování klubu přimělo zůstat?
    • Byl to vzájemný respekt, pocit bezpečí, moderní přístup. Tady jsou na sebe všichni hodní, jsou ochotní sdílet své zkušenosti, respektují se vzájemně. Není tady rivalita. Dveře jsou tu vždy otevřené. Každý tu může být sám sebou. Mám tu potřebné soukromí i partu lidí kolem, na které se člověk může spolehnout.

Tady jsou na sebe všichni hodní, jsou ochotní sdílet své zkušenosti, respektují se vzájemně.

  • Během galavečera Sportovec Středočeského kraje 2025 ses při přebírání vítězné ceny zmínila, že jsi „žena v mužském světě“. A je pravda, že žen je v tomto sportu pomálu. I ve Zbraslavicích jich létá jen pár. Čím si myslíš, že to je?
    • Létání je časově náročné, finančně náročné a taky je to nebezpečné. Ženy jsou většinou u rodin a starají se o rodinné zázemí, zatímco muži mají toho prostoru víc. Jenže na to jsem nechtěla přistoupit a zařídila se tak, abych létat mohla. Navíc muži mají posunutý práh strachu, ne nutně chybně, já jsem opatrnější.

Chodila jsem na brigádu, kde jsem přepisovala spisy na psacím stroji.

  • Když jsme se spolu bavily, zmínila jsi, že když sis v začátcích spočítala náklady na létání a porovnala to se zaměstnaneckým příjmem, finančně to nevycházelo. A tak jsi začala podnikat. Dodnes za tebou žádní sponzoři nestojí a vše si financuješ sama – přeci jen tvé současné letadlo stojí stejně nebo spíš víc než luxusní sportovní auto. Kromě skvělé plachtařky světové špičky a mámy dvojčat, jsi také výkonná ředitelka polygrafické mezinárodní firmy. Jak ses k tomuto podnikání dostala?
    • To byla náhoda. Bavilo mě psát na stroji všemi deseti. Chodila jsem na brigádu, kde jsem přepisovala spisy na psacím stroji. V tu dobu jsem měla asi 600 úhozů za minutu, tedy třikrát víc než bylo běžné. Vydělávala jsem si tím tehdy rychle velké peníze. Navíc jsem byla workoholik. A když se zakládala nová firma, přizvali mě k sobě, protože znali moje nasazení a cítili, že mám v sobě odhodlání a že jsem odolná. Tam to všechno začalo.

S dětmi už se ten rytmus jen přizpůsobil.

  • Jak se ti dařilo všechno skloubit? Měla jsi doma dvě malé děti, do toho firmu a ještě jsi létala. Nic z toho není otázkou chvilky.
    • Tak já měla děti poměrně pozdě. Dvojčata se mi narodila, když mi bylo 37 let. V tu dobu už jsem měla vybudovanou a zajetou firmu. S dětmi už se ten rytmus jen přizpůsobil. Moje kolegyně plachtařka a kamarádka Máša Kyzivátová už tu dobou ukončila aktivní kariéru, a tak se mnou jezdila po závodech a starala se mi o děti.

Ve chvílích, kdy se ostatní hroutí, ty naopak ožíváš.

  • Co tě na létání baví nejvíc a stále přitahuje? Co je TO, co tě u létání drží? Máš v letadle někdy strach?
    • Strach mám – takový ten zdravý, který ti připomíná, že musíš zůstat soustředěná a vnímat věci kolem sebe. Je důležité si ho udržovat. Hodně je to o nastavení a o tom, jaký člověk jsi, jakou máš osobnost. Když se nic neděje, začne tě to nudit. Ať už v práci, nebo v letadle – rozhodování pod tlakem tě musí bavit. Ve chvílích, kdy se ostatní hroutí, ty naopak ožíváš. A přesně to jsem já – a to je to, co mě na tom baví.
  • Děkuji ti, Aleno, za milé setkání a čas, který jsi nám věnovala. Do závodu přejeme hodně štěstí a sil.

Foto: Jakub Bilý

Také by Vás mohlo zajímat

Další aktuální příspěvky

Pracujeme na tom,

aby tu bylo co nejvíce informací ze sportovního dění v Kutné Hoře.

Zatím se tu můžeš porozhlédnout, objevovat a sledovat, jak se obsah postupně rozrůstá.